Tento text je provisorní verzí přednášky pro Univerzitu Hradec Králové. Slouží pouze pro pro potřeby posluchačů a jako podklad k semináři, nikoliv jako citovatelná publikace.
Antinomie našeho věku
Václav Bělohradský
Dva znaky současné společnosti chci vytknout před závorku. Zaprvé vyhasnutí
velkých antagonismů, které zaručovaly srozumitelnost společnosti a jejího vývoje. Uzavírá se tak epocha, „v níž byla na jedné straně společnost centrální arénou historického dění, a na druhé straně dějiny horizontem pro realizaci člověka jako společenské bytosti“ – napsal Boris Buden v knize Konec komunismu. Zápas o interpretaci společnosti, o její budoucí podobu, o alternativu ke kapitalismu například, už není klíčem k pochopení sebe sama v kontextu doby; antagonismy prošly karnevalizací, vzaly na sebe podobu „cultural events“ jako například Occupy Wall Street“ nebo „Indignados“.
Zadruhé zablokování demokratického procesu změny. Připomeňme si Marxovu
známou větou z předmluvy Ke kritice politické ekonomie: „Lidstvo řeší jen takové problémy, které může vyřešit, neboť při podrobnějším zkoumání se vždy ukáže, že problém sám vzniká tam, kde materiální podmínky jeho řešeni jsou již dány nebo kde jsou alespoň v procesu vzniku.“
Myslím, že ta věta má dnes výjimečně dramatický smysl. Nikdy ještě nebylo tak
zřejmé, že „materiální podmínky řešení našich problémů jsou již dány“, že „revoluce v
hospodářských výrobních podmínkách“ už proběhla, ale „ideologické formy, v nichž si lidé „materiální převrat“ uvědomují – právní, politické, náboženské, umělecké – ještě nikdy nebyly tak neschopné přivodit změnu výrobních vztahů. Nikdy ještě síly změny
neabsentovaly tak totálně, žádná hnutí změny nejsou schopna získat hegemonii v reprezentaci celku společnosti ve veřejném prostoru a mění se rychle v pouhé spektákly. Demokratický proces změny, jehož prvky jsou imaginace, informace, sociální energie, nová hegemonie, legitimnost a nakonec legislativní proces, se zastavil.
Globalizace, která nastala po konci bipolárního uspořádání světa, přinesla čtyři otázky,
na které chybí hegemonické odpovědi a jejich absence vyvolává nejdříve „identitární paniku“, kolektivní úzkost z ohrožení základů identity, a pak prudké vlny nacionalismů a neorasismů. Shrnu ty otázky takto: kde jsou nové zdi Říma, proč je multikulturalismus v ireversibilní krizi, co nahradí práci jako hlavní zdroj identity, co bude demokracie bez reprezentace lidu.
Otázka první: svět extra muros
Z římské tradice jsme zdědili rozdíl mezi mocí svrchovanou – impérium – a mocí lokální či omezenou – potestas. Impérium, svrchovaná moc, je uvnitř zdí Říma, intra muros, omezena mocí soudců, lidu a senátu, extra muros, mimo zdi Říma, je ale bezvýjimečně nadřazená každé jiné moci. Za zdmi Říma moc lokální, potestas, je impériem tolerována jen za podmínky, že jí nekonkuruje ve sféře svrchovaných rozhodnutí. Podle klasické definice je svrchovaná ta moc, které rozhoduje o výjimkách, o tom, co nemůže být řešeno aplikací zákona nebo tradice, funkcí svrchované moci je řešení výjimečných situací. V bipolárním světě byla výjimečná situace, z níž moc čerpala svou svrchovanost, nukleární válka. V každém ze dvou imperiálních bloků hegemon rozhodoval o výjimečném, nepředstavitelném – o použití nukleárních zbraní.
V postbipolární éře se vztah mezi mocí imperiální a lokální, mezi impériem a potestas
zatemnil, existují nukleární potestas. USA se pokouší vybudovat unipolární svět, založený na jedinečné vojenské síle a imperiální vědě, jejímž jsou hegemonem, ale v globalizovaném postbipolárním světě se obsah imperiální moci neustále posouvá a mění. Řekněme, že svrchovanou moc má ten, kdo rozhoduje o tom, jaká rizika musí lidé přijmout bez práva na legitimní odpor.
V prvé řadě stále trvají rizika nukleární války; pak ohrožení vnější a vnitřní přírody,
bios na planetě Zemi, ohrožené zamořením a biologické dědictví lidstva, lidský genom,
ohrožený technologickou interferencí a patentováním jeho sekvencí v soukromo-vlastnickém režimu; a také ohrožení kulturních předpokladů sebeorganizace lidstva – socializovaných forem “kognitivního kapitálu”, jazyka, infrastruktury komunikace včetně dopravy, výchovy.
Rozdíl impérium – potestas musí být v globální komplexní společnosti nastolen znovu. Otázka ale je „kde jsou nové zdi Říma“, nové intra muros, kde by svrchovaná moc byla podrobena kontrole – soudní moci, lidu, senátu atd. Je impérium intra muros jen v USA či alespoň tam? Nevzniká tu jeden obrovský globální svět extra muros, kde impérium nepodléhá žádné kontrole? Jak se dá ustavit impérium schopné vydržet v konfrontaci s mocí nového typu, kterou zastupují velké korporace jako je třeba big pharma, velcí zamořovatelé planety, hrozby spjaté s biotechnologiemi nebo s totální technologickou kontrolou komunikací, jak ukázal skandál Snowdena.
Otázka druhá: od povolání k práci, ale zpět ne
Druhá otázka bez hegemonické odpovědi se týká úpadku práce, pojaté jako povolání,
(profese), které ve svém dlouhém trvání člověka formuje a je hlavním zdrojem jeho identity. Pracovitost je pak morální normou a rozhodující občanskou ctností, bez níž není možná integrace do společnosti. V Marxově pojetí je práce v buržoazní společnosti odcizená, protože sama není nejvyšší potřebou, ale jen nástrojem k spokojování jiných „nižších“ potřeb, jako je hlad a spánek. Teprve komunistická revoluce osvobodí práci a udělá z ní lidskou potřebou.
Někdy v polovině devadesátých let došlo pod heslem „flexibilizace pracovního trhu“
k radikálnímu rozchodu mezi prací a povoláním, stálá práce se stává prací příležitostnou.
Práce jako hlavní pramen identity začíná vysychat, Richard Sennett ukázal v knize „The
Corrosion of Character“, že rozpad stabilních režimů práce rozkládá také obraz nás samých.
Ekonomický růst v postindustriálních společnostech je ve stále větší míře „jobless“,
protože „robots are producing robots“ a „automation is itself being automated“. Proslulý
teoretik postkapitalistické společnosti Peter Drucker napsal: „Vymizení práce jako klíčového faktoru produkce se vynořuje jako nevyřešená kritická otázka současného kapitalismu“. A v knize-slogan „The End of Work- The Decline of the Global labor Force and the Daw of the Post-market Era“ z roku 1995 Jeremy Rifkin čteme: „Idea společnosti nezaložené na práci je tak cizí každé naší představě o organizaci mas v nějaké sociální aglomeraci, že jsme donuceni přemyslet základy sociální smlouvy z nového pohledu.“ Obrovské přírůstky produktivity práce vedou k propouštění pracujících a přírůstky bohatství, které jsou důsledkem nové produktivity práce, nejsou distribuovány, formuje se společnost nové nerovnosti.
Otázka týkající se úpadku práce jako povolání v sobě obsahuje určitý paradox:
smyslem technologie je osvobodit člověka od práce, ale o práce osvobozený člověk ztrácí
svou roli ve společnosti a tato zkušenost ztráty generuje obludné nešťastné vědomí. Jak ho absorbovat? Zdůvodňovat techno-ekonomický růst jen nutností vytvořit „nové pracovní příležitosti“ je mystifikací, vytváříme něco užitečného ve světě, nejen další pracovní příležitosti.
Otázka třetí: liberální stát je postaven na vzpouře proti tradici, ne na tradici
Doba multikulturalismu pominula, ale po sobě zanechala otázku, jaký je vztah mezi tradicí a kulturou. Připomeňme si rozdíl mezi společností multirasovou a multikulturní: ve společnosti multirasové jsou rasové rozdíly kompenzovány kulturní jednotou – černoch v uniformě generála zdraví francouzskou vlajku. Etnická a rasová vzdálenost je tu kompenzována kulturní blízkostí, úzkost, kterou odlišnost vzbuzuje, je utišována kulturní jednotou. Tato kompenzující role kultury prostupuje celou liberálně-demokratickou společnost a je klíčovým faktorem integrace: hegemonie jedné kultury.
Ve společnosti multikulturní naopak kultura nekompenzuje rasovou či etnickou
odlišnost, ale naopak legitimizuje nárok rasové a etnické odlišnosti na odlišnost i kulturní. Veřejný prostor se otvírá jiným kulturám a boj o uznání „jiné kultury“ přebírá roli boje o sociální rovnost.
Je to paradox: tradic je hodně, ale kultura je jen jedna, kultura je vzpoura proti tradici,
je argumentujícím popřením nároku tradice na pokračování, pokud neprokáže před
„tribunálem rozumu“ svůj nárok na universální platnost. Tato vzpoura kultury proti tradici je zdrojem nové univerzalistické identity, zrozené z boje o uznání ve veřejném prostoru.
Multikulturalismus oslabil v kultuře abolicionismus, moment vzpoury proti dané
identitě, bez níž není možná integrace do občanské společnosti moderních států. Kritika
závislosti na tradici je rozhodující způsob integrace do liberálního státu a jeho občanské
společnosti. Liberální stát je založen na kultuře, ne na tradici, je postaven na loajalitě ke
kulturnímu modelu, ne k tradici.
Multikulturní společnost vstupuje do dlouhodobého rozporu s tímto „osvícenským“
ideálem a ohrožuje proto principy liberálního státu.
Otázka čtvrtá: demokracie bez reprezentace
Rozlišme jednoduše mezi „prezentací“ a „reprezentací“. Reprezentace je inscenací toho, co se prezentuje, do strategických kontextů, v kterých informace, sdělení a dojmy mohou být shrnuty, pojmenovány, stabilizovány. Prezentace je hluk, pohyb a světélkování, teprve reprezentace tomu proudění dává formu a stálost, modernost je epochou masových reprezentací (reality, lidu, hodnot).
Společnost komunikační hojnosti, digitalizace a internetových komunit rozvrátila věk
reprezentace, každá reprezentace se neustále rozkládá, rychle vznikají nové instantní
reprezentace a pak rychle mizí v proudu prezentace. Každá reprezentace je rychle odhalována jako mystifikace, ustavuje se společnost „kolektivní závislosti na odhalování mystifikací“. Důsledkem je extrémní tekutost elit – bez stabilizované reprezentace není hegemonie a bez hegemonie nejsou elity, jen oligarchie. Místo autority plynoucí z reprezentativnosti, nastupuje „performativnost“, efektivní ovlivňování „řídících procesů“. V umění získává hegemonii „reprezentace vzpoury proti reprezentaci“, reprezentace arbitrárnosti každé reprezentace.
Věk hegemonických reprezentací skončil, uzavírá se éra zápasu o kritický obraz
společnosti, který by sjednotil masy a přinesl změnu. Namísto hegemonických reprezentací, jen kritická množství lidí, kteří se spojují k dosažení cíle a pak se opět rozpojují do jedinců.
Podmínky řešení
Slovem „antipolitický populismus“ označím pokusy, pojmout tyto otázky jako úpadek
a chaos, z něhož je třeba vrátit se k tomu, co mu předcházelo. Formulí „postdemokracie“
vymezuji pokusy odpovědět na ty čtyři otázky za přijetí následujících čtyř podmínek.
První podmínkou je, že není možné žádné řešení, založené na návratu k těm formám
pořádku, jejichž jádrem byla hierarchizace, centralizace a teritorializace, přenesení „na pravé území“. Ten pořádek, který spočíval v tom, že jsme věděli co je vyšší a co nižší, co je
v centru a co na periferii, co je na svém místě a co na místě, kam nepatří, je navždy minulostí. Není možný žádný „nový Řím“, kde by impérium bylo intra muros, svět se ocitl extra muros, a už nikdy nebude žádný národní teritoriální stát, kde by impérium bylo pod dostatečnou kontrolou.
Zadruhé proti systému, jehož krizi prožíváme, nelze formulovat nějakou alternativu,
jejíž nositelé by získali hegemonii ve společnosti. Takové myšlení je zbytkem metafysiky, je klíčovým znakem globálního kapitalismu, že ze všech alternativ dělá fragmenty svého
fungování. Je nemožné myslet alternativu k systému, který neumíme přesvědčivě
reprezentovat jako celek společnosti uvnitř společnosti. Místo alternativy zažívám síť změn založených na místních bojích proti privatizaci commons jako jsou naše geny, oceány, voda, vzduch, kultura, internet.
Zatřetí není možné řešit současnou krizi tím, že obnovíme reprezentaci jako událost,
která dělá z množství lidí jeden celek. Lidé dnes už nepotřebují „ustavovat se do
identitotvorných celků“, mohou jednat jako přelétavé množství jednotlivců propojené pomocí sítí k dosažení určitých cílů. Ta se pak zase rozplynou v pouhé jednotlivce, schopné rychle se přeskupit v kritické množství definované jiným cílem. Vzniká ireversibilní demokracie kritických množství, schopných jednat a dosahovat cílů, ale ne reprezentovat celky teritoriálně a jinak uzavřené ve smyslu národních států a jejich „lidu“.
Začtvrté práce už nikdy nebude provozována ve stabilních režimech, vztah mezi prací
a občanstvím je třeba radikálně přemyslet a založit na nové sociální smlouvě. Opustit práci jako hlavní způsob integrace do společnosti. Smysl technologického růstu nemůže být proliferace pracovních míst.
Postdemokracie
Respektovat tyto podmínky v hledání odpovědí na čtyři otázky globalizace nás
posouvá od demokracie, založené na příslušnosti k světonázorovým masovým stranám, na identitárním politickém patriotismu, k postdemokracii, založené na vznikání a zanikání kritických množství jednotlivců, kteří se dokáží zmobilizovat k realizaci cílů relevantních v jejich komunitě a teritoriu. Jedná se o dosažení cílů, které jsou jen okrajově svázány s příslušností k jedné dějinné frontě či ideologicky definované straně, jak tomu bylo ve věku masových demokracií.
Postdemokracie je demokracií kritických množství: ve veřejném prostoru už nejsou
hlavními orientačními body antagonismy mezi hegemonickými interpretacemi společnosti v režii „velkých stran“, které mobilizovaly angažované občany; v postdemokracii občané řeší kauzy týkající se kvality jejich života tím, že se ustavují jako kritická množství jednajících, bez ohledu na „identitární“ politickou příslušnost.
Na místo dlouhodobých antagonismů v komplexní společnosti nastoupily antagonismy tekuté, antinomie, které nelze řešit, jen nalézt práh jejich udržitelnosti. Systém globálního kapitalismu nemá žádný vnějšek, vše se děje uvnitř, není žádné „vně“,z něhož bychom ho mohli pozorovat a popisovat.
Kant označil slovem „antinomie“ problémy, které nelze vyřešit, musejí zůstat stále
otevřené a v jistém smyslu „živé“, angažující. Antinomie globální společnosti nepřipouštějí řešení, jen prahy udržitelnosti.
Chci tu teď popsat čtyři takové antinomie.
Antinomie první: rizika a hrozby
Výrazem technologické prostředí označuji formu světa, v níž stále větší počet lidí
může volit mezi stále větším počtem možností. Dát všem občanům možnost zvolit si
svobodně své náboženství, ideologii, hodnoty a cíle, zvolit si světlo v noci a sníh v létě, letní ovoce uprostřed zimy, zvolit si místo k životu bez ohledu na vzdálenosti a snadno je měnit, zachytit, co je jedinečné, a reprodukovat to podle libosti – to jsou cíle demokracie, které lze realizovat jen technologickou dominancí.
Svobodná volba je riziková, vnáší do světa kontingenci, nahodilost. Každý aktér na
sebe bere riziko, že jeho volba bude mít negativní důsledky. Riziko je matematický pojem, je předmětem racionálního a utilitárního kalkulu, jeho důsledky ale ohrožují i ty aktéry, kteří se na volbě nijak nepodílejí. Když se rozhodnu předjet v zatáčce pomalé vozidlo přede mnou, beru na sebe racionální riziko, vím, že touto dobou například je silnice málo frekventovaná; pro řidiče, který nahodile a nepředvídaně jede v protisměru, jsem hrozbou. V globální komplexní společnosti se všichni aktéři současně riskujícími i ohroženými. Je obtížné nalézt mezi nimi společný jazyk a stanovit pravidla komunikace a zodpovědnosti. Jazyk rizika je jazykem vědy, jazykem hrozby je přirozená řeč – mýtus, tabu, předsudky, pro který není ve veřejném prostoru dostatečná legitimnost ve společnosti specializovaného vědění. .
Navrhuji formulovat první antinomii takto: v globální komplexní společnosti je každý
aktér současně členem komunity riskujících i komunity ohrožených, práh udržitelnosti mezi těmito dvěma komunitami se neustále posouvá. Nelze nikdy stanovit hierarchii mezi rizikem a hrozbou, reprezentace hrozeb má svůj jazyk protestů a odporu, rizika mají svůj jazyk důkazu a legitimizace. Zájmy ohrožených a riskujících mohou být privilegovány v různých historických kontextech, platí ale obecně, že jazyk riskujících je ve veřejném prostoru privilegován jako „racionalita“. Nemoc šílených krav ukazuje, že držet se předsudků a tabu tradice, eventuálně mýtů,– kráva není masožravé zvíře, nepokoušejme Boha – by bylo bezpečnější než kalkulovat riziko. Hrozby jsou vyjadřovány v přirozené řeči, jsou to jen „názory“, proto jsou stále méně legitimní. Antinomičnost zachyťme takto: když privilegujeme jazyk hrozeb, riskujeme ztrátu efektivity, když privilegujeme jazyk rizik, racionalitu, riskujeme nepředvídané důsledky v komplexním prostředí. Mezi riskujícími a ohroženými je možné definovat jen práh udržitelnosti.
Žádný negociační režim není v současných postindustriálních demokraciích dost
efektivní, aby umožnil dosáhnout dohody mezi riskujícími a ohroženými. Dohodnout se
efektivně o pojmu “komunita ohrožených“ a „komunita riskujících“ vyžaduje novou kvalitu komunikace a nové jazyky. Základním zdrojem je tu “polylogie”, mnohohlasost
demokratického veřejného prostoru, konkurence mezi různými jazyky – vědy, náboženství, umění. Také jeden z významů slova „postsecular turn“.
D. North, jeden ze zakladatelů institucionální ekonomie, ukázal, že základní
charakteristikou “vítězných ekonomik“ je schopnost “uzavřít v podmínkách rostoucí
specializace trvale výhodné smlouvy s neznámými partnery všude na světě“. Přežití globální společnosti jako společnosti schopné sebeorganizace závisí v podmínkách postmoderní komplexnosti na schopnosti ustavit prahy udržitelnosti mezi neznámými komunitami ohrožených a komunitami riskujících všude na planetě.
Antinomie druhá: “reasonable opinion based society“
Modernost je sledem emancipací všech funkčně diferencovaných sektorů společnosti
od autority reprezentantů Celku – Církve, Státu, Metafyziky, Morální Autority; každý
emancipovaný specializovaný sektor hájí nárok řídit se jen vlastními hledisky, aplikovat jen svá vlastní kritéria a uznávat jen svůj vlastní kód. Důsledkem je obrovský přírůstek efektivity jednání, ale také ztráta smyslu pro neoblomnou přítomnost Celku, která se ohlašuje jen jako „hrozící katastrofa“. Tuto absenci smyslu pro celek tematizují konzervativní a náboženská hnutí, ale je třeba udržet otázku práv celku na půdě osvícenského rozumu, nepřenechat ji církvím, sektářům, fundamentalistům, mystikům, manažerům systémů. Racionalita našeho jednání nezávisí jen na efektivitě použitých prostředků při dosahování našich cílů, ale i na kvalitě naší představy o celku společnosti, do něhož se svým jednáním integrujeme. Tato představa celku, tento „frame“, je vždy jen „názor“, nikdy nemá status vědění.
Slovem “názory“ ve smyslu „opinio“ označujeme v demokratické tradici občanskou
kompetenci, kterou jsme si zformovali v různých sférách našeho zájmu za přijatelnou cenu. Veřejný prostor je produktivní, když nabízí občanům možnost udělat si na různé věci různé názory, které jsou přijatelně dobrým substitutem specializovaného vědění. Kvalita názoru je bod na pomyslné křivce, kde poptávaná (třeba i naším svědomím nebo sebeúctou) úroveň kompetence a její cena jsou v udržitelné rovnováze. Produktivita veřejného prostoru je dána intenzitou procesu vulgarizace, divulgace a překladu.
Realistické pojetí demokracie předpokládá, že přijmeme fakt, že kompetence voličů je
založena na názorech a že každý názor je kompromisem mezi kompetencí specialisty, která vyžaduje velké investice a je nad naše možnosti, a kompetencí občana, která je založena na kvalitě jeho názorů. Občanská kompetence nezávisí jen na “získání informací“, ale předpokládá, že umíme informace zarámovat, interpretovat a využívat. Tak například účast v referendu o nukleární energii implicitně předpokládá, že jsem schopen určité informace zarámovat, že to zarámování je výsledkem negociace, v němž má své místo „nukleární fyzika a její role v tomto století“.
Dříve než zformuluji druhou antinomii globalizace, připomenu toto pravidlo evoluční
teorie: specializace je nejefektivnější způsob jak se přizpůsobit svému prostředí, za podmínky, že to prostředí je stabilní; v prostředí nestabilním je výhodnější obecnost. Toto pravidlo evoluční teorie aplikujme na komplexní společnost v této formě: stane-li se specializace jediným legitimním způsobem, jak se integrovat do celku společnosti, pak se společnost ve svém celku stává nestabilní, protože lidé nemají ani legitimní důvod ani utilitaristický zájem investovat do tvorby svých názorů a získat tak občanskou kompetenci, nutnou k racionálnímu zdůvodnění zodpovědnosti vůči celku společnosti.
Druhá antinomie je variací na toto pravidlo, třeba ji formulujme takto: integrovat se
do vysoce funkčně diferencované společnosti vyžaduje získat kompetenci založenou na
specializovaném vědění; viceversa stabilita těchto společností závisí na schopnosti každého specializovaného aktéra brát v nějaké míře v úvahu, při definici svých cílů, hlediska všech ostatních specializovaných aktérů. Tato „empatie“, tato vstřícnost k jiným hlediskům, je obsažena v rozumných názorech, které si formují občané v produktivním veřejném prostoru.
Trh motivuje občany k tomu, aby investovali do tvorby specializovaného vědění, ale
ne do tvorby rozumných názorů, strukturální deficit rozumných názorů destabilizuje
společnost. V nestabilní společnosti specializovaná kompetence je nevýhodou, protože platí pravidlo, podle něhož je specializace nejefektivnější způsob jak se přizpůsobit prostředí za podmínky, že to prostředí je stabilní. Slovem „stabilita” označujeme v tomto kontextu také schopnost aktérů dohodnout se na kooperaci mezi specializovanými sektory pro vytváření metajazyků nutných k vzájemné komunikaci.
Jak motivovat občany, aby investovali do kvality jejich názorů? Jak přispět k vzniku
ne ”scientific knowledge based society”, ale „reasonable opinion based society“? Tato otázka by měla být východiskem pro roli humanitních věd v současné společnosti. Můj turínský kolega Gianni Vattimo rozvinul téma „hermeneutika jako fundament demokracie“ nejdůsledněji.
Třetí antinomie: zotročeni volbou
Občané post-průmyslových států jsou v porovnání s ostatními lidmi na zeměkouli
svobodní v jedinečném smyslu: mají možnost volit si podle svého úsudku mezi stále větším počtem různých alternativ – mezi různým zbožím, různými idejemi, různými politickými programy, různými informacemi, různými zážitky a zkušenostmi, různými náboženstvími, různými povoláními, různými identitami.
Svobodná volba jednotlivců může být racionální a efektivní, jen když alternativy, mezi
nimiž volí, se jim nabízejí uspořádané v nějakém homogenním poli, aby byly spočitatelné, srovnatelné, měřitelné. Volba mezi alternativami je tím racionálnější, čím přehlednější, uspořádanější a měřitelnější jsou rozdíly mezi nimi, takže je lze uspořádat podle užitečnosti; takové jsou ale jen tehdy, když se nám nabízejí ve strukturách, jako je dálnice, supermarket nebo Sbírka zákonů ČR, kde je snadné nalézt alternativu, jejímž zvolením maximalizuji svůj užitek.
Dálnice sama ale není předmětem svobodné volby ve stejném smyslu jako výjezd z ní
a supermarket není předmětem volby ve stejném smyslu jako zboží vystavené na regálech. Dálnice a supermarkety jsou struktury, které mají obrovskou techno-sociálně-politickou setrvačnost – jednou vybudované je obtížné je změnit či odstranit. Byly vybudovány podle jiných zákonů, než jsou zákony tržní ekonomiky, stavějí je státy pod globálním tlakem (nad)národních lobbies, vyžadují nákladné negociace mezi politickou, lokální a ekonomickou mocí na regionální, státní a mezistátní úrovni. Jednou vybudována se dálnice nedá snadno odstranit třeba referendem; komunismus pominul, ale dálnice brutálně hyzdící Prahu u Národního muzea je tam stále.
Byrokracie nám umožňuje nalézt ve sbírce zákonů právě ten článek, který se nás týká,
ale byrokracie sama a její neprůhledná moc odolává naší svobodné volbě stejně jako dálnice. Máme svobodu zvolit si nejvýhodnější výjezd z dálnice či nejvhodnější článek ve sbírce nařízení, nejsme ale dost svobodní k tomu dálnici či byrokracii podřídit naší vůli.
Německý sociolog Claus Offe zachycuje tuto situaci metaforou o současném růstu
ledu a páry. Modernost je přírůstek těkavé páry, možnosti volit si místa, čas a rychlost
pohybu, každý přírůstek páry je ale vykoupen přírůstkem ledu. Nepřetržitý růst páry se
neustále oslavuje ve veřejném prostoru průmyslových společností – lidé jsou stále
nezávislejší, další a další přírůstky páry jsou základný poselství modernosti. O páře se píší básně, reklamy nám slibují stále více páry, ale fakt, že modernost je současný růst páry a ledu se zamlčuje. Do moderní kultury je vepsána vůle nevidět led, který je vedlejším produktem svobody volby, nikdo nechce vidět neprolomitelný led, který se tiše hromadí pod nohama hrdinů těkání. Nevidět expanzi homogenních polí, nad kterými nemáme žádnou moc, je rozhodující kolektivní patologií pozdní modernosti.
V epoše zamlčeného ledu etika není hledáním nějakých nových norem, kódů, modelů
chování a předpisů, ale znamená jednoduše – angažovat se za zviditelnění ledu, zobrazit jej, vyslovit jej, dát mu váhu ve veřejném prostoru, protože je zakryt masivním privilegováním, které jsme připsali páře. Myslet eticky znamená dnes “slyšet led růst“, vidět, jak ze všech stran prorůstá světem páry.
Třetí antinomii formulujme takto: čím rychlejší je růst alternativ mezi kterými
můžeme volit, tím rychlejší je i přírůstek struktur, které svobodné volbě vzdorují. Není možná pára bez ledu, svobodná volba, bez zotročujících struktur.
Nalézt práh udržitelnosti pro tuto antinomii je klíčovým problémem postmoderní
doby.
Antinomie čtvrtá: užitek neorasismu
Čtvrtá antinomie je úzce spjata s důležitostí, kterou získala v globalizované společnosti
kolektivní akce jako efektivní způsob, jak produkovat a chránit veřejné statky. Nějaká skupina má problém kolektivní akce, existuje-li situace, v níž by všichni členové skupiny vydělali na tom, aby někteří nebo (ne nutně) všichni něco udělali, ale nikomu z nich se nevyplatí, aby to udělal on sám. Všichni pastevci by vydělali na tom, kdyby počet ovcí pasoucích se na obecní louce byl menší, ale nikomu z nich se nevyplatí, aby on sám snížil počet svých ovcí, pokud to neudělají také všichni ostatní. Všem obyvatelům kolonie domků by se vyplatilo nahradit systém vytápění zamořující ovzduší systémem vytápění ekologicky šetrnějším, ale nikomu se nevyplatí, aby to udělal jen on sám. Pro racionálního egoistu je nejvýhodnější se kolektivní akce neúčastnit, protože z výhod vyplývajících z nižšího zamoření vzduchu nemůže být vyloučen.
Kolektivní akce se rozběhne jen v těch skupinách, v nichž je dost sociálního kapitálu
jako je důvěra nebo solidarita, který motivuje jedince k tomu, aby kooperoval s ostatními i přes výhody egoismu a tak zvýšil kolektivní racionalitu své skupiny. Do sociálního kapitálu patří nejen vzájemná důvěra, ale i efektivní komunikace, sdílení informací, dlouhodobá věrnost ke skupině, ale v jiném smyslu třeba i náboženský fanatismus některých, který je motivuje k sebeobětování za druhé nebo k péči o přírodu. Sociálním kapitálem moderní demokratické společnosti jsou občanské ctnosti, které snižují náklady na organizaci kolektivních akcí, na produkci a správu “commons” a tím umožňují efektivní koordinaci mezi lidmi.
Čtvrtou antinomii globalizace chci formulovat asi takto: globalizace zvýšila poptávku
po veřejných statcích, na nichž závisí ve stále větší míře kvalita života; zvýšila se tak
poptávka po globálních kolektivní akci, ale globalizace současně oslabuje hlavní zdroj
sociálního kapitálu, nutného k jejich realizaci – národní solidaritu, sousedské komunity,
jednoduše „mechanickou solidaritu“ jak ji nazval Durkheim, solidaritu plynoucí z
„podobnosti“ a kontiguity; poptávka po kolektivní akci v epoše globalizace roste, ale sociální kapitál nutný k její organizaci prudce klesá, pokus o nápravu uzavřením, reteritorializací, etnizací. Uzavírání občanských komunit zvyšuje sociální kapitál, ale na úkor demokratického univerzalismu. Vstupujeme do společnosti nových zdí – Ústí nad Labem, Padova, oddělující od sebe skupiny nepřizpůsobivých černých pasažérů a solidárních občanů.
Nalézt práh udržitelnosti mezi rostoucí potřebou sociálního kapitálu nutného pro
organizování kolektivních akcí nutných k udržení kvality života v komplexní společnosti na jedné straně a demokratickým univerzalismem na druhé, prolomení nových zdí, je klíčovou politickou otázkou v současnosti, proto úspěchy nestandardních politických stran, místních hnutí.
